Hlavní nabídka
Šestihodinovka v Praze 2011
Hned v úvodu je třeba napsat, že pro pochopení a případný úspěch v tomhle závodě je nezbytně nutné odcestovat v čase tak o 30 let zpátky, a to myslím zcela vážně. Netýká se to jen stavu autodráhy, ale také organizace závodu a způsobu myšlení jeho pořadatelů.
1. Proč jsem to jel
Kdysi dávno v pravěku, tím myslím roky 1993 až 1995, jsem se pokoušel o úspěch v tomhle závodě spolu s Továrníkem, ale na lepší než 4. místo to nedalo. Tehdy jsme nedovedli pochopit, proč to tak je, zejména když pracujeme s takřka neomezeným rozpočtem a velkou sumou zkušeností. Tentokrát jsem ten závod jel jen z toho důvodu, že jsem měl volný termín a chtěl jsem něco si něco zajet, kde bych se potkal s trochu jiným složením osazenstva než na Cahoze nebo Hondě. Chyběl mi parťák, z těch několika oslovených část neměla čas a zbytek si ťukal na čelo. Zavolal jsem tedy Kulovkovi a ten mi přidělil Vaška Pospíchala -
2. Fáze přípravy
Protože jsem hned na začátku přípravy udělal tu chybu, že jsem se důkladně nevyptal na to, jaká že tam funguje technika a jaké jsou zavedené rituály, použil jsem vlastní zkušenost a odhad a všechno bylo od začátku špatně. V reálu se projevilo neustálým nedostatkem času během závodu -
Jediné, co se ukázalo být z přípravy užitečné, byly zaběhané uhlíky . Závod se totiž jede s motorem Proslot 16 D, kde kolektor má menší průměr něž u X-
Kolečka jsem zvolil Alpha Piranha treated na disku CA d = 11 mm, ty nejtvrdší, co jsem v lednici měl -
Tenhle vývoj na místě stojí spoustu času, ale to by nevadilo, lze nastavit noc z pátku na sobotu -
Za velmi důležité považuji mazat ložiska jak v motoru, tak na ose -
Tedy v sobotu ráno jsme motory zase dostali zpět, vybral jsem jeden, ne ale ten nejlepší, ale ten nejméně špatný (to myslím vážně), zase ve velkém časovém presu jsme auto dodělali a letěli na přejímku. Přejímka je zde institut sám o sobě, přes definovaný časový horizont se nepřetáhne ani o sekundu, pevně věřím, že by následovalo vyloučení ze závodu. Tahle zásada je zcela proti mému způsobu uvažování. Myslím si totiž, že smyslem závodění je se BAVIT, nikoliv dělat si PAKÁRNU NAVZÁJEM.
Šokovalo mě to už také s ohledem na to, že bezprostředně po ukončení přejímky pořadatelé vyhlásili půlhodinovou přestávku, asi aby relaxovali po té dřině s převzetím sedmi aut. To je další věc -
Něco ke dráze -
Po odjeté kvalifikaci a semifinále jsme byli pátí a nevypadalo to na žádný zázračný výsledek. S autem jsem byl nespokojený, stále mě chyběla tak jedna až dvě hodiny na doladění, abych mohl říci, že už je opravdu hotovo. Už si ten časový sled přesně nepamatuji, ale zase nám auto sebrali a nedalo se na něm dělat. Jednu chvíli už jsem byl tak nasraný, že jsem zvažoval, že to zabalím a pojedu domů, ale protože to je závod týmů a Vašek by zůstal sám, vydržel jsem.
3. Závod
V neděli jsme tedy nastoupili do finále. V sobotu večer se nám podařilo z teamu Kulovka/Seifert vyžmuntrat jedna kola -
Do závodu jsme použili převod 10/37 a stačily nám dva, stejně tak kastle. Podle informace od Vaška je nutné použít i určitý druh kartáčků, přes velkou snahu se mi nepodařilo zjistit výrobce. Důležité bylo, že je Vašek dokázal obstarat, já je v kufru neměl.
Naprosto nejdůležitější byla správná volba taktiky, kterou určil Václav. Zkušenost místních je následující: je třeba pokud možno zvítězit v semifinále nebo být druhý, protože pak se do finále nastupuje z červené, respektive bílé, což jsou drážky , na kterých se najede nejvíce kol a je důležité mít na nich ještě čerstvé, nerozbité auto, aby se tento předpoklad podařilo naplnit. Naopak, závodit nelze na černé a fialové, zde je potřeba jet velmi rozumně a psychicky ustát klesající prognózu na monitoru -
Náš výsledek z kvalifikace do tohoto schématu příliš nezapadal, nicméně bylo to tak, že Vašek jel bílou a červenou s autem, které bylo stále ještě funkční a nerozbité, a dojížděl fialovou a černou, na které jsme končili. Já jel to ostatní. Vedlejším produktem tohoto schématu je to, že jsme se nestřídali po drážce, ale po dvou drážkách, tedy každý jel 2 x 45 + 1 minuta ( ta minuta je pauza mezi jízdami ). A to je docela dlouho, takže jsem místy ( opravdu ) trpěl -
Po celý průběh závodu jsem měl v hlavě úplně vymeteno -
Václav jel jako domácí velice dobře, má zásady z ježdění na této dráze dávno zažité a výsledkem bylo to, že jsme se po celou dobu závodu do žádné velké rány nenamotali a auto netrpělo žádnými neduhy. V první polovině závodu jsme ani zdaleka nebyli nejrychlejší, dominovali Hensl/Vojtík a Kulovka/ Seifert. Dopředu jsme se postupně dostávali právně onou pravidelností bez nutnosti oprav a výměn, možná i poklesem výkonu soupeřů -
Velice napínavý byl z mého pohledu konec závodu, kdy na černé Václav dokazoval svou psychickou odolnost vůči klesající prognóze. Já jsem v té době nasazoval a seděl jsem tak, že před očima jsem měl obraz projektoru. Neustále jsem přepočítával náš výsledek podle klesající prognózy a stále mi vycházelo, že to nevyjde a prohrajeme. Pak se pár minut před koncem prognóza ustálila a vydržela až do konce stabilní, takže jsme nakonec vyhráli o 6 kol, což je s ohledem na délku závodu a najetá kola něco jako myší pšouk.
Náhle jsme tedy byli slavní, ale já byl spíš rád, že to mám za sebou a v hlavě mi rezonovala mantra...domů, ET, domů... Měl jsem sice takový podprahový pocit, že z našeho vítězství jsou místní poněkud rozpačití, přece jenom nebyli jsme favority a pro vítězství si přece přijeli jiní, ale vítězi mají právo mít to na háku. Teprve později, když jsem si listoval v kronice závodu, mi došlo, mezi jaké legendy že jsme se to zařadili a do jaké historie náhle patříme -
Roman Kalhous
červen 2012