SCRC Pardubice

Ahoj Frankie,

mám na Tebe pár otázek.

Tak to bude na dlouho, já jsem strašně ukecaný :-)

                   

První otázka je, kdy a jak jsi začal se slotracingem?

Kolik mi tak mohlo být? Asi deset nebo jedenáct. Bylo to v Olomouci, začínal jsem u Rudy Schejbala. To ještě byla autodráha na druhém konci Olomouce, v Řepčíně. Můj táta dělal letadla a lodě, já už hrál v té době tenis. Tatík jednou domu donesl leták z Domu pionýrů, že otevírají kroužek dráhových automodelářů, jestli se jako nechci naučit dělat taky něco rukama. Zároveň měl v práci kolegu, pan Ševčíka, který se kdysi dávno dráhovkami bavil a měl jsem od něj do začátku i nějaký „profi“ materiál.

Dělal jsi i jiné modely než auta na autodráhu?

Vážněji ne. Slepil jsem si nějaká letadýlka, taky jednoho většího větroně a nějaké lodičky. Jezdili jsme s pozdějším Domem Dětí Olomouc a s Rudou na modelářské tábory, kde jsme samozřejmě neměli autodráhu. Byla tam jen turistická základna a stany. Měli jsme tam také rybník, tak se dělali lodičky a na kopci pouštěli letadla. Měl jsem to rád a bavilo mě to.

Za který klub jezdíš? Máte vlastní autodráhu?

Příspěvky svazu pořád platím za klub tady v Brně. Ale musím přiznat, že v těchto prostorách jsem dneska poprvé. Vidím, že autodráhu máme pořád moc pěknou (smích).

Koho ve slotracingu nejvíce obdivuješ? Kdo ti poskytuje největší podporu?

To je záludná otázka, těch lidí je více. Na prvním místě musím uvést svého otce. Ten mě ke slotracingu vlastně přivedl, ač sám autíčka nikdy nedělal. Naučil mě preciznosti a základním principům a přístupu. Také sehnal na počátcích mnoho materiálu právě od pana Ševčíka. Potom je to určitě Michal Radkovič, tedy Hlaváček. S ním jsme pak vyvinuli plno podvozků, postavili spousty motorů a s nimi pak vyhráli mnoho závodů. Samozřejmě hlavou a hybnou silou byl hlavně on, já se vlastně pořád jen učil a občas něco přihodil do placu. Osobnostmi nejen českého, ale i světového slotracingu a také dráhovkovými vzory jsou jistě Láďa Horký s Jardou Rečkem. Ti dva posunuli slotracing na úplně jiný level. Bez nich by slotracing dnes nebyl tam, kde je, a to i se všemi negativy i pozitivy, co to přineslo a přináší. Ale těch lidí, kteří mi pomohli, a od kterých jsem se učil, je spousta. Od zmíněného Rudy Schejbala, až třeba po Jardu Švandu, u kterého jsem taky v rámci seriálu Morava Open hodně vyrostl.

Jaký byl Tvůj první model?

Začínal jsem jako mnozí s těmi plasťáky z domácí autodráhy. Nebyl to Shadow, ale myslím Porsche. V krabicích bývalo modré a červené, tak já měl to modré. Na něj jsem si začal dělat papírové karoserie. Když jsem se dostal k materiálu od pana Ševčíka, měl jsem od něj i Ligiera s laminátovou karoserií a šestadvacítkou Mabuchi. Přes plášť toho velkého motoru byla propojena celá zadní náprava ze silné trubičky od propisky ze zbytkem podvozku. Prostě historická vyšší dívčí. Toho jsme pak přestavěli na Lotus 80. Ten už měl karoserii foukanou z obalu od bonboniéry a tuším jsem s ním pak dal i nějakou bednu na žákovské republice. Mimochodem republiku žáků jsem nikdy nevyhrál, nejdřív jsem marně honil dva pučmidráty z Hradce, nějakej Vaněček a Marek, ale tyhle dva Ty nemůžeš znát, Doctore. No a pak přišel nějakej Pepa Korec a na jednoho nazdárka z Olomouce zbyl výjimečně alespoň nejnižší stupínek na bedničce.

Kterou kategorii máš nejraději?

Řekl bych, že obecně mám nejraději všechny dvanáctkové záležitosti. Tedy kotva X12. keramické magnety. Zároveň jsem neměl rád podvozek CS-BP, což ve své době byla vlastně taková ikona v rámci kategorie G-12. Asi proto, že mi dalo vždycky velkou práci správně naletovat ty přední trubičky zavěšení bočnic. Paradoxně jsem jich ale docela dost postavil a nejedno moje CS-BP šásko bylo pak mistrem republiky. Tuším i v žácích by Tonda Vojtík mohl vyprávět, když ještě nebyl ta hvězda jako dnes. V rámci spolupráce s Michalem Radkovičem jsme pak pro gé-dvanáctky vytvořili šásko zvané Klubátko (Club 12), které se jezdí dodnes. Nejlepší je stejně motor G12 a volné šasi. Těch jsme s Hlaváčkem také pár vyprodukovali a vždycky to bylo fantastické svezení.

Je nějaká kategorie, ve které nebudeš nikdy závodit a proč?

Nikdy jsem víc nejezdil s wingcary. Párkrát jsem to měl půjčené, ale ne na Bluekingu, ale na normálních autodráhách. Nikdy jsem s wingem nezávodil. Ale nikdy neříkej nikdy.

Jakou z existujících autodráh máš nejraději?

Mojí oblíbenou byla původní v Brně - Lužánkách, ale i tahle současné v Brně je skvělá. Její výhoda je, že nádherně rytmická a jak jednou pochopíš tempo, už na ni nemusíš nic trénovat.  Mám rád také dráhu v Mariánském Údolí a původní olomouckou dráhu.

Jaký byl Tvůj nejlepší závod?

Těch závodů bylo víc. Nejde tak ani o výsledek, ale o to, že člověk se tak trochu dostane do jiné dimenze. Okolní svět vnímáš tak jakoby z dálky, soustředíš se na svůj model, zároveň máš absolutní přehled, co se děje na dráze. Pak dojedeš, jsi první (teda já to tak měl), ukloníš se, odejdeš a ani vlastně nevíš, jak to proběhlo. Abych byl konkrétní, takovým závodem byl třeba závod formulek na pro mě památném mistrovství světa v Brně v roce 1995. Ráno jsem měl horečku, táta se mě ptal, zda vůbec budu závodit. Neměl jsem ani pořádně připravené auto, ze skupiny jsem postupoval s odřenýma ušima, ale ze semi už jsem byl první a začínal jsem finále na červené. A na to finále se ani moc nepamatuju. Jen vím, že jsem snad za celé finále nevypadl, vyhrál jsem tehdy o parník a první vzpomínka je po závodě na Pepu Hájka, který mi mezi prvními gratuloval a říkal, jak je dobrej – což byl, protože postavil ten vítěznej motor. Navíc jsem od něj tehdy měl motor i do velkýho sporta, se kterým jsem tam honil Hlaváčka a nedohonil. To byl ale marnej boj a druhej flek byl super úspěch, Michal byl tohle MS vlastně neporazitelnej – teda jen kromě těch formulek, ty myslím už ani nejel.

Něco podobného se mi pak třeba stalo ještě na Moravě v Mariánském Údolí. Přišel jsem se před pár lety na závody jen podívat, už jsem aktivně nejezdil, a abych se svezl v F1/28, tak mi Jirka Cihlář půjčil svoje druhé auto. Závod jsem odjel a vyhrál jsem. Úžasné na tom bylo, že všechno fungovalo, chodilo tak, jak má a já to dal zase celé bez svého jediného vypadnutí. Jde prostě o ten speciální pocit v ten okamžik, věřím, že to tak bude mít víc jezdců.

Další příklad. Jeden čas jsem byl na zkušenou v USA, skládali jsme tam nějakou dobu s Jožim Lapčákem produkční auta u Jerryho Kulicha. Také jsem se účastnil jeho speciálního MS v Indy formulkách – čtyřiadvacetina s dvanáctkou. To byl tuším únor 97. Byly předepsané díly podvozku z jeho stavebnice, ale každý si je mohl poskládat, jak chtěl. V té době tam byl hvězdou jakýsi syn plastického chirurga s dost složitým jménem, kterému se říkalo Tomato, tedy Rajče. On byl skutečně pan páčkař, přitom mimo Ameriku ho nikdo neznal. Já si formulku sestavil po svém. Ukázal jsem to Láďovi Horkému, přijeli tam tehdy s JaRečkem v rámci toho mistrovství na malé a velké sporty. Jemu se to líbilo, a půjčil mi do závodu svůj tehdejší vymazlenej dvanáctkovej motor. Tomatovi jsem naložil, závod jsem vyhrál, ale on proti mně podal protest s tím, že mám auto jinak poskládané. S ohledem na pravidla byl protest zamítnut. Každopádně ten pocit z jízdy a jak to všechno fungovalo, byl stejný, jako v předešlých případech a prožitek naprosto nepopsatelný.

                                      

Kde bys chtěl mít novou autodráhu?
 

Asi v Mníšku pod Brdy, abych to neměl daleko z domova (smích). Jen tomu trochu brání, že tam nejsou žádní automodeláři, a to včetně mě. Ale když se dostanu k nějakému solidnímu elektronickému réglu, zvažuju teď něco třeba od Jirky Míčka, třeba ze mě zase takový malý, věčně začínající automodelář ještě bude.

Na které dnes neexistující dráze by sis chtěl zazávodit?

Těžko odpovědět. Možná na původní dráze ve Vítkově v jejich DDM (teda je možné, že tam ještě stojí, teď nevím  ). Ale byla ve sklepě, hrozná klikatice, ale jezdily se tam i G12 a šlo to. Do zahraničí jsem nejezdil tolik. Líbila se mi třeba dráha tuším někdy v roce 2000 na MS ve Finsku, ta mi moc sedla. Byl jsem tam dvakrát druhý, ve velkých i malých sportech - a od té doby se mi Láďa Horký směje, že budu navěky nejlíp druhej, vždycky až za ním. I formulka mi tam dobře fungovala, ale odešel mi převod ve finále a nedalo to líp než na šestej flek. V plechovkách jsme chvíli vedli závod, ale potom to Hlaváček rozstřelil na rovině a byl konec nejvyšším ambicím (asi jsem mu to neuhlídal, nebo co :-) ). Podobně jsme s plechovkou naložili i v Kanadě, tam jsme ji rozebrali pod mostem.  Možná i proto mi před letošním mistrovstvím světa psal Michal SMS, abychom s Jirkou Cihlářem nedopadli jako v Kanadě či Finsku a hlídali si drážky. On si to evidentně taky ještě dobře pamatuje (smích). Byli jsme v obou případech blízko, byla to škoda. A měl samozřejmě pravdu. V Kanadě jsme tuším byli alespoň vicemistři.

Máš mezi závodníky nějakou přezdívku? Pokud ano, co znamená nebo jak vznikla?

Jedině Frankie. Vzniklo to z Františka a jinou přezdívku nemám. Nebo alespoň o ní nevím (smích).


Čeho bys rád v oblasti slot racingu dosáhl? Jakého závodu by ses chtěl zúčastnit?

Kdybych se naplno vrátil, chtěl bych určitě opět uspět na mistrovství světa ve scalech a třeba ještě získat nějaký ten titul.


Baví Tě více tvorba modelů nebo závodění s nimi? Stavíš si modely sám nebo na to máš své lidi?

To ani nelze rozlišit, úzce to spolu souvisí. Takže obojí. Nyní si ale s radostí užívám status nájemního jezdce týmových závodů, dostanu régl a jedu. Hrozně to šetří čas (smích). Takže nyní mě baví víc to ježdění, zejména když parťák složí solidní auto, případně ho ještě společně adekvátně odladíme a pak to super funguje.

Máš stále barevné zpracování modelů nebo je měníš? Jak vybíráš barvy na karoserii?  

Určitě měl (smích). Svoje karoserie jsem stříkal odstínem, který jsem nazval "kalhotková růžová". Předek býval žlutý. Potom to plynule přecházelo do účka řvavou růžovou nebo dokonce červenou a zbytek byla tahlerůžová. Ale ne ta křiklavě červená, ale taková růžovo-fialová růžová. Prostě jako dámské kalhotky.

A jak to vzniklo? V roce 1997 byla ta už zmíněná MS, která si v Chicagu pořádal Jerry Kulich (myslím i kapku natruc) a já tam potom nějakou dobu zůstal a skládal pro něho s Jožim Lapčákem ty komerčky. Láďovi s Jardou tam po mistrovství zbyly nějaké spreje, nebrali je domů, tak jsem s nimi začal stříkat. No, a té růžové jim tam tehdy zbylo docela dost (smích). Ta barva celkem funguje, je dobře vidět a v té době taková auta nikdo neměl. No a jak si na ni ostatní zvykli, tak pak i při dojetí na dráze víc pouštěli.

No, a jedním z problémů mého případného návratu je, že přesně takovou barvu v současné době nemůžu nikde sehnat. Prostě není ta správná kalhotková růžová … byly to ty vyšší bílé spreje, tuším Custom Colors se ty barvy jmenovaly. Bral bych i jinou značku, takže když a nějakou takovou někdo někde narazíte, budu vám třeba na drahách zase růžově zavazet.

                    

Co Ti na závodech schází?

Schází mi určitě noví lidé. Ne že bych ty staré kamarády nerad viděl, ale takhle to míří ke svému konci. Sám jsem nebyl ve slotracingu asi 10 let, ale i po té době jsem zjistil, že to dělají stále ti stejní chlapi. A když na mistrovství světa někoho neznám, tak určitě mluví rusky. Země jako Litva, Lotyško či Rusko udělalo ve slotracingu veliký progres. Jeden Janis (Rage-Ragis) ukázal, jak lze sehnat peníze na stavbu a provozování autodráh, uspořádal mistrovství světa, dotáhl mladé šikovné lidi a je asi i takovým nekorunovaným vladařem jejich výprav. A druhý Janis (Nabokins) ukazuje, že slotracing je zábavou i pro trochu bohémštěji a volnomyšlenkářsky založené lidi … ale to nemusíme chodit daleko, to je třeba i Tonda Vojtík – a to už je dnes velká hvězda.

A co dělat, aby se členská základna znovu rozšiřovala? Jak to dělali v USA, když jsi tam byl?

Tam byl následující scénář. Jerry měl pronajatý prostor na shopping mallu, tedy v místním nákupním centru, kde bylo velké parkoviště a jeden obchod za druhým. Boty, potraviny, sportovní potřeby, hračky a autodráha. Ale nebyla tam jedna, ale určitě dvě, možná tři. Jeden lehký ovál, potom technická dráha a plastik. K tomu velký obchod s modelářským zbožím. A rodiny, které vyrazily o víkendu nakupovat, se na místě rozdělily. Matky s dcerami šly do obchodů s oblečením a botami a tátové se svými syny šli na autodráhu. Za poplatek si mohli půjčit auto a jít jezdit. Koho to bavilo víc a chtěl mít svůj model, tak si jej koupil a příště si ho přinesl v kufříku a jezdil s ním. Potom si koupil další a mnozí z nich se začali zajímat o závody. Ale to šlo v městě či zemi, kde jsou miliony lidí, v našem měřítku by se to asi neuživilo. Tady u nás souhlasím s Matti Fyhrem – zakázat internet.

Technická dráha nebo Blueking?

Technická dráha.


Sprint nebo vytrvalostní závod?

Obojí má svoje kouzlo. Těžko si vyberu. Ale rozhodně jsem v životě jel více sprintových závodů. Teď zase jezdím jen týmové delší závody, ale jezdím málo.



Jsi pověrčivý? Máš nějaké stále předstartovní rituály?

Někdy pověrčivý bývám, ale spíš zpětně. Když jsem na závody jezdil, míval jsem takové ustálené způsoby přípravy, některé věci jsem dělal tak říkajíc pro jistotu. Abych mohl říct, že jsem udělal vše, co jsem udělat mohl. A třeba v kufru jsem vozil takového cínového indiána. Byl tam od nepaměti. Ne snad, že bych mu před startem hladil botu nebo něco podobného, ale prostě ten indián tam tak nějak patřil, byť je trochu sporné, co by měl indián dělat ve světě závodních aut ...

Jezdí za Tebou na závody rodina či kamarádi?

Určitě bez táty by to dlouhá, zejména mládežnická léta, nešlo. První roky tu moji zábavu celou financoval, pomáhal mi. Dá se říct, že na závodech kontroloval své investice a výsledky (smích). Po mém pobytu v Americe jsem nabyl trochu finanční nezávislosti, dost jsem se vymodelařil, dělali jsme plno zakázek. Taky když jsem se pak nějaký čas po Americe odstěhoval z domu, tak už tolik na závody nejezdil. Maximálně na Morava Open. To měl rád, byla tam tehdy super parta a atmosféra. Když jsou závody BPA v Brně tak se táta přijede podívat, ale třeba už ani teď na mistrovství světa nebyl.

Co si o Tvém hobby myslí rodina, kamarádi, kolegové v práci?

Evička, moje žena, to tak trochu trpí a ostatní to moc nezajímá. Žena modelům říká "pastičky na myši", on ten podvozek bez karoserie tak trochu vypadá.


Co je tvá profese?

Na vizitce mám napsáno Strategic Account Manager. Pracuji ve sportovní branži, jsem ve firmě zajišťující velkoobchodní zastoupení značek jako Wilson, Atomic, Salomon a Suunto. Dodáváme zboží do velkých řetězců, ale i speciálkám. Docela dost se nacestuji, i do zahraničí. Je to moc zajímavá práce, baví mě to.

Kolik Ti je let?

37


Co dalšího na sebe prozradíš? Životní sen? Co bys dělal, kdybys někde vyhrál 20 milionů?

Pěkná představa (smích). Asi bych si na úvod dal delší dovolenou a pak myslel na nějaké investice. Zařídil bych si větší bydlení, ale asi v Česku. I když si dokážu představit, že bych bydlel někde, kde je slunce a relativně bezpečno. Třeba na Floridě. A jaké auto bych si koupil? Myslím, že bych si dokázal představit jezdit ve Ferrari, tomu říkám luxusní komerčka. A pak bych si třeba pořídil i něco nevšedního, upraveného. Třeba nějakou restaurovanou americkou klasiku. Velké hlučné auto, klidně to s těmi křidélky vzadu. Jedna kamarádka říká, že jsem takový malý snobáček a má asi pravdu.

        

A s kým ze známých osob by ses chtěl setkat?

Chtěl bych se ještě jednou vidět s Rogerem Federerem. Jednou jsem se s ním pracovně viděl, byl nesmírně milý, takový klidný, v pohodě, žádné namistrované manýry. S ním bych šel rád na oběd a víc si popovídal. Jinak jsem si zahrál tenis s Jonasem Björkmanem a to byl také skvělý zážitek. Ale s Rogerem bych ani tenis hrát nemusel, asi by mi to moc nedalo a jemu taky ne (smích), spíš ten oběd.

Tak to je všechno. Děkuji za rozhovor a přeji Ti mnoho dalších nejen modelářských úspěchů.

Doctor

Tento rozhovor začal vznikat v říjnu 2014 na závodě BPA Cupu v Brně a dokončili jsme jej zase v říjnu, zase v Brně na BPA, ale o rok později. Takže to bylo zatím nejdelší automodelářské interview.